29. dubna, Kanada; Napříč Yukonem vstříc polárnímu dni

     Naposledy jsme slibovali, že budeme někde v lesích, zatím co budete čekat na naše další psaní. No a taky, že jo. Fort Nelson opouštíme s plánem dojet až někam k Muncho Lake. A tak se noříme do lesa a kilometry pomalu naskakují.

     Ale abychom to neměli tak jednoduchý, máme v cestě nejvyšší bod celé Alaska Highway, historickou míli 392 u Summit Lake v nadmořský 1295 výšce  m n.m. Popravdě, kousek za Fort Nelson se lesy trochu rozestoupily a udělaly místo právě kopcům. Lola statečně šplhala serpentinama a nebýt mlhy a sněžení, tak jsme i něco viděli. Leč vidět opravdu moc nebylo a když jsme dorazili na vrchol stoupání, nechali jsme se zviklat vlastními dojmy, že už výš to přeci být nemůže a mysleli si, že už jsme právě v tom nejvyšším místě celé silnice. A tak sjíždíme na odpočívadlo a když místo slavnostní cedule o nejvyšším bodu nacházíme pouze tabulku pro kamioňáky, že si mají zkontrolovat brzdy, že dál je čeká dlouhé klesání, trochu jsme znejistili. Lovíme tedy v letácích a ty nás ujišťují, že to jde ještě výš a opravdový vrchol tedy ještě přijde. To jsme tedy zvědavi, najíždíme zpátky na silnici a pouštíme se serpentinami dolů. Ze zasněžených kopců se opět dostáváme do lesů a tak zas upadáme do té zvláštní lesní nálady. Jenže zdání klame a tak jsme se ani nenadáli a je tu opravdu nejvyšší bod dne a tedy i celé Alaska Highway. Pravda, že jsme se z obestoupení stromů vymanili a už nějakou chvíli uháněli mezi kamenitými stráněmi, ale žádné výrazné stoupání jako před tím, tak nás ani nenapadlo, že by se schylovalo k takové vrchařské prémii. Samozřejmě jsme odpočívadlo, již s tou správnou historickou mílí, přejeli a museli jsme si trochu couvnout. Ono totiž u každý míle je deska s popiskem, proč právě ten který kůlek je důležitý. Ale horší to je s jejich značením u silnice a tak se Vám často stane, že míjíte odpočívadlo s patníkem a všimnete si toho, až když tam ten černobílej klacek zahlídnete ve Vaší úrovni. Nějaký cedulky, jako, že se blíží nejvyšší bod cesty nebo tak rozhodně nečekejte. Vše je však zachráněno, fotíme Lolu s patníkem a pokračujeme. Za pěkného počasí se dá od Summit Lake vyrazit do kopců na špacír, ale na to dnes moc pomyšlení není. Sněží, v nižších místech prší, popravdě, ani za volantem to není žádná zábava.

     A tak zas kilometry mlčky naskakují a náš čtyřkolový domeček ukrajuje pravidelnou dávku kilometrů, kterých nás ještě pěkná řádka čeká. Z nejvyššího bodu se pomalu vracíme na průměrnou nadmořskou výšku a směřujeme k Muncho Lake.

     Jenže ještě než se přiblížíme dnešní postupový tankovací stanici u Toad River, naskytne se nám parádní podívaná. Začne to úplně nevinně cedulí ovce na silnici. A po pár zatáčkách opravdu narážíme na několik horských koz, které se motají po vozovce a cosi vyžírají nebo vylizují z puklin v asfaltu. A tak jim chvilku děláme společnost a samozřejmě je zvěčňujeme do foťáku. Rozjíždíme se a než se nadějeme zastavujeme podruhé. Ale tentokráte ne kvůli kozám, ale sobům. Zabývají se tou samou činností jako kozy a projíždějících aut si pramálo hledí. A tak zase chvíli zakoušíme jejich tempo a pokoušíme se je nějak hezky vyfotit.

     Ale je na čase pokračovat a tak putuje foťák zpátky do brašny a Lola uhání k Toad River. Tankování probíhá podle již zažitého schématu. Zajet ke stojanu, dotankovat tak nějak do plna a zaplatit. Takhle je to i u nás, tak si možná říkáte, proč Vám to tu popisujeme. Ale ono to je právě jinde v Kanadě trochu jinak. Normálně u pumpy vystoupíte z auta a nejprve zajdete na kasu zaplatit dopředu vymyšlené množství paliva a pak se teprve začne čerpat. Ještě jsme nezjistili, co pak člověk dělá, když má velký voči, zaplatí si za 30 litrů a vejde se jen 25. Ale vzhledem jak tu fungují s platebními kartami, tak to asi taky velký problém nebude.

     U Toad River koukáme, že paralelně se silnicí vede i vyštěrkovaná přistávací dráha a tak si uvědomujeme, že ty vzdálenosti tady asi budou přeci jen snesitelnější letadlem než autem. Neuplyne však už moc kilometrů, lesy se rozestoupí a jsme u jižního okraje Muncho Lake a první co nás vítá je další letiště hned vedle silnice u první z několika možností ubytování v provinciálním parku Muncho Lake. Zastavujeme a děláme Lole památeční fotku s érem. Tady to vypadá, že se s tím moc párat nebudou a soudě podle délky srovnaný plochy vedle silnice, to asi berou při vzletu i při přistání taky kousek po silnici.

     Délka jezera nejlépe vynikne, když si člověk myslí, že už bude na konci za každou zatáčkou, která se před ním vynoří během jízdy po úzké asfaltce těsně podél břehu. A za to každou zatáčkou následuje další a další a sem tam se to prolne rovinkou s rozhledem jak jinak než na hladinu jezera na jedné straně a suťoviště na druhé. Ale aspoň trochu příjemná změna z nekonečných lesů. No a tady právě někde mezi zatáčkami potkáváme pro dnešek poslední zvířátko. Patrně opět nějaká koza, ale soudě podle odlišného tvaru rohů, asi nějaký jiný druh od těch předešlých. Pár obrázků na památku a alou na posledních pár kilometrů.

     Zastavujeme v těsném sousedství Northern Rockies lodge a ukrýváme Lolu mezi stromky přímo pár metrů od ještě stále zamrzlé hladiny jezera.

     A tak jako již po několikáté, ráno krátká snídaně, tentokráte pouze čaj, kontrola a dolití oleje a vyrážíme. Nejdříve nás čeká jen asi šedesát kilometrů k Liard Hot Springs. Horkým pramenům, které již využívali vojáci a dělníci pracující na stavbě Alaska Highway a dnes patří mezi povinné zastávky na trase. Ještě není sezona a tak nás vítá prázdné parkoviště, pouze s baráčkem z Aljašky a ještě asi dvěma dalšími auty. Baráček je pitoreskní vozidlo postavené na základě Mitsubishi Musso, což je velikostně jak avie možná o chlup menší, a na podvozku s kabinou je jako obytná nástavba postavená parádní chajda. Už jsme je během cesty z Dawson Creeku potkali a tak teď napravujeme resty, fotíme tuhle opravdovou pojízdnou chaloupku na parkovišti a pak už pádíme do vody. Přeci jen se už těšíme až ze sebe trochu té špíny posledních dní spláchneme. Nejdříve to zkoušíme z té nejteplejší strany a poté co ihned po namočení vytahujeme málem spálený chodidla, neb voda má až čtyřicet stupňů, volíme ústup a jdeme osvědčeným směrem z nejstudenějšího a postupně se těmahle přírodníma bazénama posouváme do teplejších a teplejších míst. Nakonec tam trávíme asi tak čtyřicet minut a vracíme se na parkoviště, kde nás v Lole čeká jogurt k trochu pozdní snídani. A ač to bylo spíš jen odmočení, člověk si hned připadá čistší a s chutí se dáváme do další cesty.

     Neujedeme ale ani deset kilometrů a znovu zastavujeme. Na vině jsou totiž jak jinak než zvířátka podél silnice. Ale tentokráte ne jen tak ledasjaká. Ale přímo jedny z největších, které zde můžeme potkat, bizoni. Na severní hranice Britské Kolumbie s Yukonem se vyskytují největší volně žijící stáda bizonů a my máme to štěstí, že zrovna potkáváme jedny z nich. Běloši na přelomu devatenáctého a dvacátého století bizony téměř vyhubili a tak je teď pěkné vidět, že se tyhle majestátní zvířata zase vracejí do volné přírody a daří se jim. Nejdříve pozorujeme páreček přímo u silnice a pak se nám ještě daří vidět celé stádo kousek stranou. Zkoušíme se k nim dostat co nejblíže, ale jakmile si někteří všimnou šrumotu mezi stromy a zneklidní, vzdáváme ambice na lepší místo pozorování a vyklízíme pole. Přeci jen oni jsou tu doma a my jen na návštěvě a tak je nebudeme rušit zrovna při obědě. Vracíme se k autu a pokračujeme dál. Nakonec ještě potkáváme menší stádo polehávat přímo u silnice a jednoho samotáře o kousek dál.

     Kilometry pěkně naskakují a tak se po chvíli stane, že opouštíme teritorium Britské Kolumbie a vstupujeme na území bájného Yukonu. Když se to slovo vysloví, všichni si hned představí Jacka Londona, zlatou horečku na Klondiku a tak jsme zvědavi jak se liší realita od těchhle mýtických výjevů. Nejdříve se motáme po hranici a chvíli jsme na jedné straně a chvíli na druhé. Nakonec ji překročíme sedmkrát než jsme definitivně na území Yukonu a prvním místem, které bychom měli navštívit je Watson Lake.

     Dnes žije na území Yukonu, který je rozlohou větší než celé britské souostroví, pouze 34 tisíc obyvatel, z toho 26 tisíc v hlavním městě, Whitehorse. Watson Lake, naše první zastávka na dotankování a protažení, je druhým největším městem a tak jsme pak trošku zaskočeni realitou, když do něj přijíždíme. Je to totiž vlastně jen pár baráků podél silnice, asi dvě nebo tři křižovatky a nebýt známého lesu cedulí, tak vlastně ani na nic jiného než pár benzinek nenarazíte. Ovšem co ho proslavilo je už zmíněný les cedulí. S tradicí, kdy projíždějící tuláci zanechávají v samotném centru na dřevěných kůlech památeční cedulky, že tu také byli, začal během stavby Alaska Highway Carl K. Lindley, kterému se stýskalo po vzdáleném domově. Vyrobil tedy směrovku, kterou zapíchl uprostřed „města“ a dlouho netrvalo a následovali ho další. Dnes je zde zhruba 72 tisíc poznávaček, dopravních značek a vlastnoručně vyrobených cedulí a každým rokem jich přibývá asi tak dva tisíce. Naše cedulka se zatím rodí a tak bychom ji tu chtěli cestou zpátky také nechat, ale to ještě chvilku trvat bude. Procházíme tedy mezí kůly s nejroztodivnějšími nápisy a tvary, sem tam zahlídneme i českou vlaječku a po chvilce se vracíme k Lole. Je ještě poměrně brzo, tak nás čeká pár dalších kilometrů.

     Nakonec zastavujeme asi o stodvacet kiláků u postupové stanice The Continental Divide a vedle čerstvě protažené závěje necháváme našeho šestiválcového draka do rána odpočinout zatímco se chumláme do spacáků v jeho útrobách. Ráno pak ještě před pokračováním přichází ke slovu po nějakém čase i košťátko a ometáme nově připadnuté dva centimetry z kapoty, než dolijeme olej před cestou.

     Tepla ale není nazbyt, a tak nejjednodušší cesta jak ho vyrobit je vydat se dál. Dnes nás čeká zhruba tři sta kilometrů do hlavního města Whitehorse a tak jsme po včerejší návštěvě Watson Lake upřímně zvědaví jak bude vypadat. Cestou tankujeme u Teslin Lake, jak jinak než obrovského a krásného jezera. Zastavujeme se i u informačního střediska lidí kultury Tlingit, původních obyvatel na březích jezera, kterým spojení s ostatní civilizací přinesla právě až stavba Alaska Highway. Je zavřeno, tak alespoň venku obdivujeme řadu totemů a chvíli se bavíme pozorováním veverky, která se před námi tak jako na oko schovává, ale jinak je zvědavější než vesnická babka.

     Dorážíme posledních asi sto osmdesát kilometrů a už sjíždíme k centru Whitehorse. Než však stihneme zahlédnout legendární kolesový parník Klondike, který zajišťoval přepravu lidí a materiálu mezi Whitehorsem a Dawson City, dvěma ikonami zlaté horečky, zmerčí nás místní policajt a v tu ránu je z protisměru za náma a s majákama ukazuje ať sjedeme ke kraji. Zastavujeme a čekáme, co se bude dít. Nejdříve se vyptává odkud jsme, kam jedeme, jestli je Lola naše a tak. Je v pohodě až to skoro vypadá, že se ptá víc ze zvědavosti, než že by tím něco sledoval. Nakonec nám vysvětluje, že dostal hlášení o naší jízdě, že si někdo stěžoval, že chvíli jedeme rychle a chvíli pomalu, tak jestli prý nepopíjíme během cesty. Samozřejmě, že ne, jen to Lole do kopců tak neupaluje a z kopce to pak dohání. Chlapík je však rozumnej a více méně vypadá, že chápe jak se věci mají. Radši se ještě jednou ptá, jestli opravdu nepopíjíme a nakonec nás se slovy, že mu stejně jako opíjející se dvojka nepřipadáme, pouští abychom dojeli ty dva poslední kilometry k centru města.

     Whitehorse nás mile překvapuje. Není nikterak velký, teda střed, v okolí roztroušené skupiny domků zabírají relativně velkou plochu. Ale na rozdíl od druhého největšího města, včerejšího Watson Lake, je od prvního dojmu žijícím místem a asi nejspíše opravdu zaslouženým centrem obrovskýho neobydlenýho Yukonu. První kroky vedou do hostelu Beez Kneez, kde bychom chtěli přenocovat. Přeci jen sprcha by se už hodila a tak zkoušíme tip z letáků. Ten je úspěšný, domlouváme si přespání a pak už pádíme jen s batůžkem na zádech do centra, podívat se na všeho všudy tři hlavní ulice, které ho tvoří a zároveň jsou i „historickým“ jádrem. Stavujeme se v outdoorovým obchodě, kde si Verka kupuje tenký rukavice na šmajdání na lyžích, ke kterýmu se jak doufáme, ještě dostaneme. V potravinách dokupujeme něco k snědku a v liquer storu víno na večer. Jenže centrum prošmajdaný za chvilku a tak se vracíme na hostel. Teda ještě na závěr povinně fotíme S.S. Klondike, dnes asi největší atrakci ve městě. Na závěr svého plavení mezi Whitehorse a Dawson City už fungoval pouze jako výletní loď a nakonec ho začátkem padesátých let vyzdvihli do suchého doku, kde byl uložen. Tam vydržel do začátku let šedesátých, kdy ho definitivně přesunuli na nábřeží a udělali z něj pomník plavení se po řece Yukon nejen za vidinou zlaté hroudy. O vytoužené sprše Vám toho asi moc psát nemusíme, tak jen už poslední zmínka a to o Martinovi. Když jsme se ubytovávali, slečna recepční se ptala, odkud že to jsme. A když slyšela odpověď, že z Čech, tak nám představila Martina, kluka, kterej zrovna stíral podlahu v kuchyni, že je také z Čech. Chvíli jsme pokecali, je tu jen za byt a stravu a za nedlouho se chystá zpátky dolů do Britské Kolumbie chvíli cestovat a pak ještě do Států. Večer jsme pak ještě pokračovali v krafání o Kandě a Kanaďanech než jsme se kolem půl druhý definitivně dostali do postele.

     Ráno už jen balíme našich pár švestek, stěhujeme se zpátky do Loly a po dokoupení plynových bomb k vařiči zase vyrážíme dál divokou přírodou, jen občas přerušenou nějakým osamělým stavením. Ani ne sto kilometrů za Whitehorse však u krajnice vidíme stopaře. Je to jeden klučina z Francie, se kterým jsme se potkali už včera na hostelu. Potřebuje se dostat na Aljašku, resp. potřebuje překročit hranice, protože mu zítra mají vypršet víza. Jenže Lola je jen dvoumístná, takže jsme pro něj místo neměli, i když bychom mu rádi pomohli. To je ale trošku těžký, když ho pak potkáváme uprostřed ničeho. Zastavujeme a domlouváme se, že ho vezmeme alespoň do Haines Junction. Tam se připojuje silnice z Haines a tak by mohl mít větší šanci na někoho narazit. Je to teď nějakých sto kilometrů cesty, tak to snad u nás na zemi přežije. Cestou potkáváme původní most z roku 1942, který dnes je již pouze pomníkem a doprava je svedena na, o poznání většího mladšího kolegu. Ale i tak se po něm dá přejít, a když se navíc dočítáme, že ho postavili za pouhých 18 hodin, v duchu smekáme.

     V Haines Junction zastavujeme u zavřeného infocentra a vymýšlíme kam bychom mohli dnes až dojet. V plánu je Destruction Bay asi o sto kilometrů dále možná ještě kousek, tak francouzského kamaráda bereme dál. Cesta utíká jak po másle a dokonce je i na co koukat, protože jsme se mezi tím dostali do podhůří Kluane Range a to jsou nádherný kopce. Celý to je příhraniční národní park, který dále pokračuje i na území Aljašky a tam bychom pak chtěli zkusit nějakej vejšlap na pásech, když to půjde. V Destruction Bay dotankováváme a jelikož je ještě brzo, navíc jsme již poměrně na severu a tak polární den dělá taky svoje, dohodujeme se, že dnes to dorazíme až do poslední vesnice na yukonské straně hranice, Beaver Creeku. Je to ještě sto sedmdesát kilometrů a tak nám to chvíli dá, než kolem osmé konečně zastavujeme zhruba třicet kilometrů daleko od hranic s Aljaškou, vykládáme francouzského kolegu u motelu a sami si nacházíme místečko pro Lolu u místního kostelíka. Trochu nám slohem připomíná spíš polární stanici, ale nevadí, zimy si tu jistě užijí do sytosti.

     Ráno je již podle zažitýho scénáře a za nedlouho jsme už zase na cestě. Ještě natankovat a hurá na hranice.

     Tentokráte to je vše v pohodě, žádná zelenina, ovoce, zbraně, bum bum, jak nám názorně demonstruje pohraničník, usměvavej klučina, kterej je evidentně pobavenej otevíráním našich šoupaček, kterým chybí venkovní klika, a ani ne za pět minut jsme na Aljašce. Do Toku to je zhruba devadesát mil skrz pokračující krásnou divokou přírodu, kde prim hrají jak jinak než lesy a zasněžený kopce na jihozápadě. A tak tu teď sedíme v knihovně, abychom Vám poslali pár řádek, ještě než se pustíme dál do vnitrozemí. Obrázky budeme doplňovat do galerie, jak jen často to půjde a taktéž i nějaké to psaní přibude.

25. dubna, Kanada; Alaska Highway, dobrodružství začíná

     Sice jsme Vám v Dawson Creeku slibovali, že nultou míly, patník v samém centru města, který je prvním na trase k Aljašce, vyfotíme za pěkného světla a sluníčka, nepodařilo se. Celé dopoledne chvíli více, chvíli méně propršelo. A až když jsme se loučili v servise, kde dělali na Lole olej, tak se trošku vyčasilo. Leč sluníčko nevykouklo a tak jsme Dawson Creek prošmajdali s šedivou oblohou nad hlavou. Chtěli jsme se zastavit v informačním centru pro nějaké letáky a mapky, co tam mývají, ale měli zavřeno. Až přímo na křižovatce s nultou mílí, nacházíme Alaska Highway House, vlastně taky takový informace, navíc se strašně moc ochotnou paní. Byl akorát první otevírací den po zimě, tak musela pro brožuru do auta, ale hned se s námi začala bavit, kam jedeme, odkud, a vůbec, odkud že to jsme. Nakonec nás šla i vyprovodit, milé to setkání. Málem bychom zapomněli, v Dawson Creeku jsou lidé vůbec nějak hovořivý a družný. V mekáči, kde jsme na internetu čekali, než odvezeme Lolu do servisu, se s námi dal do řeči manažer. Nejdřív se ptal na nás, odkud jsme se tu vyloupli a pak nám začal popisovat jak se tu ocitl on a že byl i v Čechách. Chvíli to vypadalo, že všechen čekací čas tam s ním prokecáme. V servise se také hned vyptávali odkud jedeme a kam jedeme. A všichni zas úplně jinací, žádné povídání ze zdvořilosti, ale všechno takový opravdický. V bance, kam jsme se šli radši ještě jednou zeptat, jak jsou na tom na Aljašce s akceptováním jejich debitní karty, nás odchytl chlapík původem z Quebecu. Viděl jak se vrtáme v batohu a hned na nás spustil, jestli jsme na cestách. A že se určitě musíme vydat do Quebecu, že to je ta nejkrásnější část Kanady. Pak se rozpovídal o tom jak za mlada taky cestoval a jen s batohem na zádech projel půlku Evropy a severní Afriku. Moc příjemní lidé. Tak trochu nás to vrátilo do listopadu, když jsme loni přiletěli a byli vykuleni z lidí ve Vancouveru, se kterými jsme se dostali do kontaktu. A tady jsou možná ještě o stupínek přátelštější.

     Ale je na čase vyrazit. Sedáme do Loly, startujeme a po chvilce už ukrajujeme první metry po té bájné Alaska Highway. Dnešní silnice už v některých místech nevede tam, co ta původní z roku 1942 a tak jsou kolem ní po různu rozesety připomínky té původní. Ono tu z toho mají hlavní tahák na turisty, tak se musí starat, aby to nebyla jen tak obyčejná highway.

     První historickou mílí, u které zastavujeme je 21., jediný dochovaný původní most. Vede přes řeku Kiskatinaw a je celý ze dřeva. V Kanadě nic nového, i když tenhle byl prvním svého druhu a dodnes je největším takovým dochovaným v celé severní Americe, navíc stále v provozu. Co na něm zaujme asi nejvíc je, že vede do zatáčky. Musí se k němu sjet z nové trasy a asi deset kilometrů jet po staré dálnici, což už samo o sobě je zážitkem. Žádné široké krajnice, pěkně zatáčkovitá a relativně úzká asfaltka si to šine skrz lesy po srázech temných roklí. Popravdě, dřív to byla asi ještě větší romantika, než na dnešní trase. I když, zvláště v prvních letech provozu, soudě podle zkazků v brožurách, to byla pěkná dřina projet z Dawson Creeku na Aljašku. Nezpevněný povrch, složitý terén, zatáčky a extrémní klimatické poměry z cesty po ALCANu dělali opravdu ryzí dobrodružství.

     Další mílí, kterou tedy pouze projíždíme je překonání toku řeky Peace. Nejdříve se dostávalo na druhý břeh pomocí přívozů než se postavil visutý most, který se pak v roce 1957 zřítil přímo do jejích vod. Nikdo nebyl zraněn, protože si divného chování mostu všiml jeden z truckerů, most byl ihned uzavřen. A druhého dne ráno se severní koncové pole mostu zřítilo.

     A konečnou stanicí prvního dne našeho putování po Alaska Highway je Fort Saint John. Nevelké město, kde hned po ránu doháníme resty a dokupujeme pozapomnělé věci, než vyrazíme dál. Také tankujeme a v informačním centru nejen vybíráme letáky, které by se mohli hodit, ale díky ochotné obsluze i dotankováváme vodu na vaření a tak. Za městem se už jen na chvilku zastavujeme u památníku americké armády u Charlie Lake. Tady se během stavby stala tragédie, při níž utonulo dvanáct vojáků, když se s nimi uprostřed asi dvaceti kilometrového jezera potopil ponton převážející jídlo a potřeby do dalšího stavebního tábora.

     Další zastavení bude už uprostřed lesů na 101. míli. Blueberry Control Station, byl až do roku 1949, kdy byla silnice oficielně otevřena pro veřejnou dopravu, 24 hodin denně hlídaným Checpointem, kde se všichni, co projížděli museli hlásit a mimo jiné museli doložit, že mají všechny části povinné výbavy, jinak byli vráceni zpět. Jako kontrolní stanoviště s vojenskou posádkou, později už jen s příslušníky RCMP, Kanadské jízdní policie, fungovalo Blueberry Control Station až do šedesátých let. Dnes se tu dá dotankovat, koupit něco na zub, přenocovat v motelu a podívat se na pomalu se rozpadající baráky, které patrně ještě pamatují zašlou slávu tohoto místa.

     A tak skrz lesy, místy z kopce do kopce přes hory a doly pokračujeme. Lola se statečně pere s kilometry a nutno dodat, že jí to uhání jak z praku. U Sikanni Chief River zbežně kontrolujeme olej a frčíme až do pro dnešek cílové stanice u Propeth River. Cestou stíháme déšť, sníh, sluníčko, osamoceného soba, zkrátka všechno, co místní příroda nabízí. A to, že se line odnikud nikam asi ani dvakrát zdůrazňovat nemusíme. V Propeth River zastavujeme na plácku nedaleko silnice a necháváme ten náš šestiválec do rána taky pořádně odpočinout.

     Ranní vstávání do sychravého počasí je poněkud těžší, ale po chvíli přemlouvání to přeci jen jde. Snídaně je ale dnes skutečnou satisfakcí za opuštění spacáku. No, považte, vajíčko na měkko a krabí pomazánka od večera, to už na nastartování stačí. A jak jinak, vyrážíme na cestu. První etapa je dnes však krátká a po osmdesáti kilometrech zastavujeme ve Fort Nelson, doplnit zásoby, vodu a teď tu sedíme v kavárně, abychom se mohli připojit. Příště to bude ve Watson Lake nebo možná až ve Whitehorse, tak si čekání na další psaní z cest můžete tradičně zkrátit prohlídkou fotek v galerii. My zatím budeme někde uprostřed lesů...

23. dubna, Kanada; Po Icefields Parkway a stále dál na sever

     A zase jsme o kousek dál a k Vám se vracíme s naším internetovým palubním deníkem.

     Jak jsme psali naposledy, akorát jsme se chystali do světoznámého lyžařského střediska Lake Louise. Známé je hned z několika důvodů. Tím prvním je patrně světový pohár ve sjezdu, který se zde každoročně koná. A dalším je, nedaleké Lake Louise, podle kterého se jmenuje. Samotné jezero by nebylo až tak unikátním, když hned ve vedlejším údolí je jistě neméně krásné Moraine Lake a v dalším zase jiné. Ale to by na jeho břehu nesměl vyrůst hotel Chateau de Lac Louise, jehož až kýčovité fotografie zdobí snad všechny propagační materiály Alberty a národního parku Banff, ve kterém se právě nacházíme. Co bychom Vám tak mohli psát o lyžování? Možná snad jen to, že rozdíl nadmořských výšek úplného vršku a spodku je takový, že nahoře jsme naše prkýnka proháněli ještě v prašanu a dole už to bylo typicky jarní lyžování v mokré krupici. Každopádně, stálo to za to, koukli jsme se do obou údolí, projeli si tratě jak chlapskýho, tak ženskýho sjezdu a užili si príma den. Po lyžování jsme chtěli přesídlit na parkoviště právě k Lake Louise a tam zůstat až do dalšího dne. Všude kolem silnic tu mají informační cedule, že je nutné mít návštěvní průkaz, pokud se nacházíte v jakémkoli z národních parků. A jelikož jsme do národního parku vlastně vjeli už včera odpoledne a ještě nevyjeli, tak se jdeme do informačního centra poptat jak to chodí. Usměvavá strážkyně parku nám podává vyčerpávající vysvětlení, že průkaz není povinný pouze u těch, kteří projíždějí od Revelstoku k Banffu a na území národních parků nezastavují. Zbytek musí mít, buď zakoupen na dané dny anebo rovnou na rok. Průkaz jako takový je vlastně vjezdním permitem pro auto. Při výletech po kopcích ho mít vůbec nemusíte, ale auto co máte dole na parkovišti musí mít vstupenku. Z nabízených variant nám nejvýhodněji vychází roční skupinová. Je pro dva až sedm lidí a za 139 dolarů stojí stejně jako vyjde osm jednotlivých dnů pro dva. Letmo odhadujeme, že bychom v národních parcích chtěli asi strávit více jak osm dní a je rozhodnuto. Tak sedáme do Loly a vzhůru k jezeru. To jsme si alespoň mysleli dokud jsme neminuli ceduli, že u jezera je parkování omezeno od deseti dopoledne do čtyř odpoledne a protože už teď je po čtvrté, otáčíme a rázem jsme zpátky na parkovišti a dumáme jak dál. V okolí informačního centra je sice hned několik parkovišť, ale ani jedno nepovoluje stání přes noc. Do kempu se nám nechce a tak vyhrává varianta, že samotné jezero si prohlédneme až tu budeme příště a dnes pofrčíme dál. Není totiž ještě tolik a tak alespoň ukrojíme kousek z naší další cesty.

     Čeká nás Icefields Parkway do Jasperu a to je asi 240 kilometrů. Jedná se o silnici spojující národní park Banff, Yoho a Jasper a je to vlastně obdoba panoramatických silnic v Rakousku. Což nám potvrzuje hned prvních pár kilometrů, kdy si můžeme hlavy vykroutit při pohledech na štíty Skalnatých hor po obou stranách silnice. Je to tady tak trochu atrakce a tak jsou na nejzajímavějších místech zbudovaný odpočívadla s výhledem a někde doplněný o jakýsi tábořiště. Zkrátka si z auta vyskočíte, rozhlídnete se kolem a frčíte dál. V některých místech by mělo být možný si udělat i výšlap, ale to si necháme až na léto, kdy bychom se tudy měli vracet zpátky k jihu. Ono jsme tu stejně poměrně brzy a většina odpočívadel je zavřená a odpočívá pod notnou dávkou sněhu. Snad jediná atrakce, která je v provozu jsou výlety speciálníma autobusama k ledovcům v místě nazývaným Columbia Icefields. Celé to vypadá asi tak, že nastoupíte do kolosu s kolama jak bagr v lomu a s tím se vydáte k několik kilometrů vzdálenému ledovci. Tam i uděláte krátkou projížďku po něm a někde se zastaví, aby si všichni mohli vyzkoušet jaké to je po ledovci chodit a pak se jede zpátky. No, po pravdě, nic pro nás. Ledovce jsou krásný, takže asi zkusíme spíš nějakou túru po svých, než se k nim nechat dovést nadopovaným autobusem. Na celé trase Icefields Parkway je vlastně jen jedna jakási osada i s možností doplnění paliva, Saskatchewan Crossing, a jinak to jsou pouze už zmiňované odpočívadla, kde se dá parkovat. Jenže všechna jsou ještě zavřená a v Saskatchewan Crossing to zrovna vypadá, že by rádi, kdyby jsme se stali hosty jejich motelu, vedle kterýho stojí velká nádrž na benzín s přemrštěnou cenou 1,6 dolaru za litr a to je vlastně všechno. Takže jsme koukli na budik, jestli nám Lola dojede s tím co má až do Jasperu a budeme koukat cestou dál. Je to ještě asi sto padesát kilometrů, tak se snad něco najde. Dlouho Vás napínat nebudeme, dojeli jsme až do Jasperu, kde bylo kousek před městem asi první otevřené odpočívadlo na celé trase. Ani se dlouho nerozhodujeme, je asi devět večer a tak se na něj po natankování vracíme. Nakonec jsme si ani víc přát nemohli. Parádní místo a navíc tu začínají nějaký vycházkový trasy, takže můžeme zítra vyrazit na špacír a Lola bude odpočívat.

     Z našeho tábořiště je to kousek do údolí pěti jezer a dál k Wabassco lake, takže po snídani vyrážíme jen s lahví vody na procházku kolem. Jídlo jsme si žádné nebrali, že to jednak nevypadá na dlouho a že jsme měli velkou snídani, tak to musí vydržet dokud nedojdeme. U pěti jezer jsme zanedlouho a neb jsou ještě z většiny zamrzlá o těch popisovaných rozmanitých barvách si spíše necháváme zdát, než že by i led hrál do odstínů od zelené do modré. Nacházíme i další informační cedulku, na které je kromě už známého Wabassca lake ještě cesta na druhou stranu k Old Fort viewpointu. Výlet nám sotva začal, tak vyrážíme na nově objevenou variantu. Překrásnou přírodou si to štrádujeme a celé ještě kořeníme výhledy na kopce na obzoru kolem dokola. K Old Fort viewpointu nakonec přicházíme z druhé strany než bylo původně plánováno, ale to je operativní změnou trasy a nutno dodat, za lepší. Celé to je vlastně v místech, kde již mohutná řeka Athabasca přitéká k Jasperu, tak i podruhé za den potkáváme pár lidí, co si asi přijeli prohlédnout západ Slunce nad řekou, aby zas naskákali do aut a zamířili dom. My tomu tedy s tím západem moc nedáváme, rozhodně tu na něj čekat nebudeme a raději upalujem druhou stranou k pěti jezerům. Přeci jen to ještě pěknej kousek je, trochu nám kručí v břiše a navíc by tu měli být po lesích v okolí medvědi a ostatní, tak je tu v podvečer zrovna moc rušit nechceme. Vychází nám to jak kdyby to načasovali Švýcaři. Chvíli na to, co jsme se svalili u Loly, vysvobodili se z pohorek a nechali batohy ať si chvíli žijou svým vlastním životem, dorazila do kraje tma. Popisování toho, co se pak odehrávalo na vařiči a rozhodnutí, že nádobí se bude umývat ráno, už by bylo pouhým nošením dříví do lesa. Usínáme ani nevíme jak a probouzí nás až ranní paprsky Slunka, co do Loly kradmo nahlíží skrz střešní okýnko.

     A co nás čeká dnes? Nejdříve taková malá debordelizace, abychom se v tom našem příbytku na kolech mohli trochu hnout. Pak se poposuneme do Jasperu, kouknout na net kvůli další cestě a vůbec se podívat do městečka v srdci národního parku. A pak pofrčíme dál.

     K velkému úklidu asi netřeba cokoli psát. Sjezdový lyže jsou už dostatečně suchý, aby se dali zahrabat až na dno, neb je narozdíl od telemarků až do léta asi už neužijeme. Přerovnání poliček s oblečením a vytřídění přebytečných krabic k vyhození, toť ve zkratce vše.

     Vše je zas tam, jak má být a vyrážíme do města. Narozdíl od předvčerejšího večera, kdy jsme tu tankovali a nepotkali pomalu živáčka, to tu dnes pěkně žije. Ulice plné lidí, místňáci, turisté, do toho chlapik s bouldermatkama na zádech, vypadá to na pěknou směsici lidí a na to, že je kolem dokola opravdu co dělat. A všeho toho je dohromady tak akorát, že byste neřekli, že to je turistický cirkus, atrakce jak Karlštejn. Nahlédli jsme do outdoorovýho krámu, prošli samotný centrum týhle spíš větší vesnice než města a zapadli na kafe do první ryze kafový kavárničky v Kanadě. Málem bychom zapomněli, cestou jsme ještě koupili v krámě skořicový cosi s bílou polevou, Verka má dnes narozeniny, tak to musíme oslavit s dortem, to je přece věc jasná. Leč dvojitá americana, náš výběr kávy, dopitá, plus minus všechny informace zjištěný, tak nezbývá než zvednout kotvy. Až tudy budeme znovu projíždět, zastavíme se na trochu dýl.

     A teď kam roztočit kola té naší bílé fordky. Nejprve asi osmdesát kilometrů na Edmonton a pak uhneme a po forestry road číslo 40 do Grande Cache. Jen ještě než se s Jasperem rozloučíme, vyfotit starou parní lokomotivu, pomník místním průkopníkům a stavitelům trati Canadian Pacific Railway. Přes Jasper totiž vede varianta transkanadské železnice z východu na západ. Ta nejslavnější část překonává Skalnaté pohoří průsmykem Kicking Horse Pass, kde jsme byli předpředevčírem. Ten se tak jmenuje, protože tam kopl kůň doktora skupiny inženýrů vytyčující budoucí trasu železnice svému pánovi do zubů. Asi tušil co to znamená „kolonizace“, kterou s sebou trať přivede a chtěl se původních obyvatel trochu zastat. Varování však nestačilo a trať byla roku 1885 slavnostně dokončena. Varianta přes Jasper a přes Yellowhead Pass byla zprovozněna později pro svoji menší náročnost ve stoupáních pro tehdejší lokomotivy doslova zničující. Tak to jen taková odbočka k parní lokomotivě, jinak se už budeme věnovat zase výhradně krásám okolní přírody. Kterým dodnes neelektrifikované tratě, popravdě moc nepřidávají ať už z hlediska estetického, ale hlavně ekologického. Jenže jsme v Kanadě, ropy dost, takže proč to řešit, jak by se nám zajisté dostalo fundované odpovědi od místních.

     Osmdesát kilometrů k osadě Entrance, což je vlastně brána do národního parku Jasper, uteklo jak mávnutí proutkem a tak odbočujeme z hlavního tahu na Edmonton, od kterého nás teď dělí asi dvě stě padesát kilometrů, necháváme hory za zády a noříme se do zdánlivě neprostupných lesů směrem ke Grande Cache. Zvlněné, nedozírné lesy, občas přerušené nějakou tou říčkou, jen protnuté silnicí a železnicí, jako znamením od člověka, tady už jsem také byl. Víc by se asi těžko hledalo slov, zvláště z tak krátké návštěvy, co se ten náš průjezd autem dá nazvat. Avšak po sto padesáti kilometrech se začínají objevovat u krajnice stavení, dokonce i provoz zhoustnul, dost odvážné tvrzení, a vjíždíme do malého ostrůvku civilizace uprostřed lesů, Grande Cache. Chvíli hledáme místo na zaparkování. Moc úspěšní nejsme a tak zastavujeme na parkovišti přímo u skupiny obchodů a doufáme, že nás tu do rána nechají.

     Nechali a tak ráno už jen řešíme jak si dojít na záchod, když jste uprostřed města mezi obchody a do vylidněné hospody je to trochu hloupý. Nuže, startujeme a jedeme na benzinku. Stejně musíme natankovat a vyměnit žárovku, neb nám Lola teď svítí jen na jedno oko. Tam už je vše v pořádku, až teda na to světlo, to jsme totiž zjistili, že jsme jako rezervní koupili malý a nedrží v rámečku. Ochotná paní prodavačka, co nám půjčila šroubovák, neb naše za dolar ztroskotali a užvejkaly se jim zuby, se nás hned ptá, kam máme namířeno. A když slyší Grande Prarie, mává rukou, tam jich bude na výběr a ještě navíc nám nechává šroubovák, že se bude hodit. Děkujeme a odjíždíme opodál k informačnímu centru uvařit si snídani, na benzince jsme už zacláněli až dost, tak ať mají i jiní šanci.

     Ovšem do Grande Prairie to máme ještě sto devadesát kilometrů, tak to nebude jen tak. Kousek za Grande Cache míjíme uhelný důl a hlavně celé dopolední počasí s přeháňkama něco mezi deštěm a sněhem dávají celé krajině ponurý ráz. Chvíli se tak bavíme, že tak nějak si představujeme Sibiř. Smíšené lesy odnikud nikam, bažiny, jen transsibiřská magistrála jako průsečík, jojo, takový to tam musí být... Ovšem postupně se to vylepšuje a než dojedeme do Grande Prarie, sice Slunko ještě nesvítí, ale počásko vládne o mnoho přívětivější tváří. Tam navíc sháníme vše potřebné, i světlo se nám daří znovu zprovoznit a pokračujeme, tady ještě dnes nekončíme. S tím světlem je zde na místě zmínit, že Lola jako ještě pořádný americký auto má i americký světla. A v nich je od evropských rozdíl ten, že když Vám praskne žárovka mění se ve skutečnosti celý světlo. Je to vlastně velká žárovka s čočkou parabolou vše komplet sakumprásk, starý ven, nový sem a jedeme dál. V Evropě rozšířené H4 se tady ale také prodávají, jak jinak než na evropský auta, pod označením „European light.“ Pravda, že i novější americký povozy už budou mít nám známý žárovky, u novejch světel by to už nebyla sranda s těma rozličnejma tvarama, ale auta generace našeho forda maj všechna světla stejná, několik rozměrů hranatejch, několik rozměrů kulatejch. A tak je aspoň mezi náhradními díly krabice, se kterou by se v ohrožení dalo jít i na medvěda.

     Jak jsme ale psali, Grande Prarie není dnešní cílovou stanicí, tak zase zvedáme kotvy a po čtyřicátý třetí hajwej frčíme na západ zpátky do Britský Kolumbie do města Dawson Creek. A teď už nemá cenu nic utajovat. Nejznámějším koutem Dawson Creeku je totiž „Nultá míle“ Alaska Highway, pověstného 2647 kilometrů dlouhého ALCANu z Dawson Creek do Fairbanks. Dálnice, kterou američtí a kanadští vojáci postavili v roce 1942 v rekordním čase osmi měsíců, kvůli obavám z nebezpečí rozšíření bojišť II. světové války na americký kontinent po japonském útoku na Pearl Harbour. A tak, bohužel jako mnoho před námi i po nás, i my po ní chceme dojet až na Aljašku. No, moc originální to není, ale nějak se tam dostat musíme a když už si s tím ty kluci vojenský dali tolik práce, tak se jim na to taky podíváme, že. Do Dawson Creek je to jen sto třicet kilometrů, tak se ani nenadějeme a jsme tam. S přespáváním si moc hlavu nelámeme, berem hákem parkoviště u Walmartu a po zasloužené večeři alou na kutě.

     Navzdory tomu, že v předpovědi bylo sluníčko, ráno nás probouzí bubnovaní dešťových kapek do střechy. Ale nedá se nic dělat a po chvíli přemlouvání vylejzáme ze zahřátých spacáků. Lola má dnes chvilku pro sebe a dostane nový olej, tak nejdříve sháníme servis, kde by se jí ujali. Hned vedle v Canadian Tire, na kterej jsme tak trochu spoléhali, nás ale trochu vyvádějí z omylu s tím, že by měli místo až ve čtvrtek. Zkoušíme tedy dál, přeci jen ještě dnes bychom se chtěli zas o kousek posunout. Zkoušíme tedy jejich typ, leč chlapik by měl čas až zítra. Posílá nás však k dalšímu a konečně na radu od toho dalšího se dostáváme k poslednímu servisu, kde by měli na nás dneska čas. Máme přijet na jednu, tak teď ještě dopisujeme poslední řádky na netu, než vyrazíme s Lolou k prohlídce. Původně jsme chtěli nechat udělat i svíčky, ale cena nás trochu překvapila, tak jsme rozhodli, že je ještě necháme. Motor běží pěkně, žádný cukání, takže uvidíme.

     To by tak bylo ze zápisků pro dnešek vše, doufáme, že přestane pršet co nejdřív, abychom ten první patník mohli pro Vás vyfotit v nějakým hezčím světle a potěšit Vaše oči zas nějakými obrázky v galerii.

18. dubna, Kanada; Přes Revelstoke až k Lake Louise

     Tak pár dní uběhlo, abychom Vám mohli přinést zas pár nejčerstvějších zpráv zpoza oceánu. Z Osoyoosu jsme se vrátili do Pentictonu, cestou se poptali u několika farmářů přímo v sadech na letní sběry a s nabytými informacemi se dali do toho samého v pondělí v okolí Pentictonu. Ráno jsme byli v Naramatě, kde jsme narozdíl od Osoyoosu moc nepochodili. Ne, že by tam práce nebyla, ale nebylo lidí, kteří by nám o ni něco řekli. Až na pár aut na silnicích to tam vypadalo, jako by všichni utekli. Co naplat, poptáme se až to bude aktuální a my se vrátíme do týhle části Okanaganu. Pak nás ještě čekala víceméně předem domluvená schůzka s Marcem, naším známým ze zimy, který má u svýho domku také sad a aj nějakou tu práci pro nás na léto. Bylo z toho milý setkání, pokecali jsme o našich plánech na jaro a začátek léta a s tím, že bychom se u něho koncem června přihlásili jsme se také rozloučili.

     A konečně, v úterý nás čekalo obíhání finančního úřadu. Taková třešínka na dortu než pojedeme dál. Po probuzení a snídani vyrážíme do ulic a doufáme, že to v cuku letu vyřešíme. Když jsme tu byli v pátek, dostali jsme od pána list s kontaktem na jakýsi ženský spolek, kde byl měl být v daný termín nějaký dobrovolník, který by nám poradil jak na daně, které jsme zaplatili a které bychom mohli dostat zpět. V daný termín jsme na místě, kde nacházíme vcelku sdílného chlapika, že dobrovolník tu bude příští neděli. Takže to vypadá, že znovu zkusíme vyrazit na finanční úřad s našima tééčtyřkama, formulářem od zaměstnavatele, který dokládá naše příjmy a odvedené daně. Naštěstí tentokráte tam je jiný ouředník a ten se s námi baví o trochu více než předešlý, který rovnou sáhl po papíru s již zmiňovaným ženským spolkem. Je evidentně zaskočen, že se pokoušíme daně vyřešit svépomocí a když se dovídá, že nejsme Kanaďané, ale z Čech, už je daleko obezřetnější v radách, co kam patří a odkazuje nás na kanadskou mezinárodní daňovou kancelář, nebo jak to nazvat, kde by nám měli poradit, co vše potřebujeme a tak. Ještě to tak zkoušíme, ale evidentně naše T4 samotný mu stačit nebudou. Takže se rozhodujeme, že to necháme na později, děkujeme a odcházíme s nepořízenou. Prodloužení pojištění na naší Lolu je už jen rutinou a tak jsme zanedlouho zpátky a aspoň tohle máme do srpna vyřízené. A co teď? Krátce se zastavujeme na internetu a kolem čtvrtý konečně startujeme a vyrážíme nám ještě známým směrem do Kelowny.

     Tam se nám naštěstí již daří a tak vše co potřebujeme zanedlouho máme. Desinfekci do vody, bombu k vařiči, Verce nový botky a nakonec úplně normální nákup potravin. Z něj tedy trochu vyčnívá grilovaný kuře a sushi a tak se ještě před odjezdem strhává uvnitř Loly taková malá žranice. V superstoru, asi v nejekonomičtější kanadský variantě supermarketu, totiž mývají za sedm dolarů kilový grilovaný kuřata a tomu se strašně špatně odolává.

     Ale to už pokračujeme v našem putování a pomalu kilometry přibývají. Míjíme Vernon, opravdové město, ne vesnici pochybné velikosti, jak jsme si jej představovali a nabíráme směr Revelstoke. Lola se odvážně pere se všemi kopci, které máme v cestě a i když ne vždy jsou kamioňáci shovívavý k jejímu rozvážnějšímu tempu ve stoupáních, bez újmy okolo půl dvanáctý v noci dorážíme do dnešního etapovýho cíle, Revelstoku. Chvíli hledáme plácek, kde bychom zastavili a nakonec to vyhrává malý parkoviště vedle vlakového nádraží. Prohlídku městečka necháváme na ráno a rázem usínáme.

     Revelstoke je jedna, z hned několika Mekk lyžování v Kanadě a tak jsme se sem původně chtěli podívat jak jinak než na lyže. Jenže mezi tím stačili zavřít ve stejný termín jako Apex a tak se z něj stalo pouze jedno z míst na trase. Stačilo však projít první ulicí a člověk tu tu lyžařskou přítomnost pěkně cítí, hned z výloh prvních pár obchodů. Jeden s vybavením na kolo a lyže, druhej s nabídkou heliski a třetí je nám už dobře známá Valhalla stejně jako v Kelowně, takovej kanadskej hudáč. V Pentictonu, nebýt pár cedulí u silnice se směrovkama na Apex, tak ani člověk netuší, pod jakým kopcem se vlastně nachází. Chvíli tak bloumáme po ulicích, zastavujeme se na internet a zkoušíme se spojit s jedním kámošem, který by tu měl být. Leč bohužel to vypadá, že se tu pouze mineme a kousek po poledni zase vyrážíme dál. Zastavujeme se alespoň na kouknutí u spodní stanice kabinkový lanovky a z ještě bílých rukávů sjezdovek si necháváme zdát, jaký to tu může na lyžích být. Nic na plat, sedáme do Loly a jedeme. Další zastávkou nám je Lake Louise, kde bychom si měli lyžování z Revy, jak se Revelstoku familiárně říká, vynahradit.

 

 

     Hned za městem najíždíme na nám již notoricky známou Transcanadian higway 1, po které bychom měli frčet až do Lake Louise. Až tam ale dnes nedojedeme a nocovat budeme ještě na straně Britské Kolumbie u jezera Wapato v málém hotýlku Great Divide Lodge. Není tomu tak, že by nás snad už nebavilo trávit noci v naší Lole. Ale mají tady vcelku výhodnou nabídku tzv. ski & stay, což je noc s permanentkou do Lake Louise za cenu jen o deset dolarů vyšší než cena samotné permanentky. Což za teplou sprchu a internet, díky kterému Vám sem napíšeme stojí. A noc v posteli, to už je jen takový bonus. No a co napsat o těch asi dvěstědvaceti kilometrech. Tak prvně jsme přejeli z přímořskýho časovýho pásma do pásma Kanadskýho Skalnatýho pohoří, což znamená, že máme hnedle o hodinu víc. Nám už dost známé cestování časem z letadla, člověk se ani nenadál a už zas počítá hodiny na prstech u rukou a ne a ne se dopočítat, kolik to vlastně máme doma v Čechách hodin. Jako druhá odrážka by mohla být všudypřítomná krásná příroda. Projíždíme hnedle třemi národními parky, Mount Revelstoke a Glacier National Park a Yoho National Park a bezpočtem provinciálních. Zvláště když jsme se přiblížili ke Cathedral Mountain, tak se začaly vynořovat pohádkový panoramata. A třetí odrážkou by tak mohlo být tankování v Goldenu, který jsme si asi už jako každé kanadské město představovali úplně jinak.

 



     To už však zastavujeme u břehu Wapato Lake a dnešnímu cestování je konec. Ráno nám bude zbývat asi 20 kilometrů do Lake Louise a tak zbytek zápisků tentokráte už z provincie Alberta se dozvíte v dalším článku a doufáme, že čekání se nám podaří Vám zpříjemnit obrázky v galerii k prohlédnutí.